Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duchovní probuzení - Jonathan Edwards

Jonathan Edwards
teolog probuzení
(1703 – 1758)
 

„Když jsem studoval v semináři, jeden moudrý profesor mi poradil, že při studiu Bible bych
si měl zvolit některého z velkých teologů a snažit se pochopit a vžít se do jeho způsobu
myšlení. Podle představ tohoto mého profesora po určitém čase bych měl být schopen
s tímto teologem „debatovat“ na úrovni, a tak si osvojit alespoň jeden způsob, jak vnášet nové
myšlenky do plodného dialogu.
Začal jsem se vážně věnovat Jonathanu Edwardsovi. Dlužím mu víc, než se dá slovy vyjádřit.
Napájel mou duši krásou Boha, svatostí a nebem tehdy, když se každé jiné dveře zdály
přede mnou zavřené. Obnovoval mou naději a vizi kazatelské služby ve chvílích pochybností.
Otvíral mi okna do světa Božího Ducha, když jsem vlastníma očima nebyl schopen vidět
nic, jen oponu sekularizmu. Ukázal mi, že nepohodlné pravdy o Bohu je možno spojit
s vroucí láskou k Němu. Edwardsovo působení potvrzuje, že teologie je tu k tomu, aby
chválila Boha. Celá rána trávil chozením po northamptonských lesích v upřímné modlitbě.
Vášnivě miloval pravdu a v jeho srdci hořela vroucí láska ke ztraceným hříšníkům. A toto
vše způsobilo rozkvět jeho sboru. Edwards však nadevše miloval Boha.“
John Piper
Institut Jonathana Edwardse

  


Institut Jonathana Edwardse
Jonathan Edwards
teolog probuzení
(1703 – 1758)
 

„Když jsem studoval v semináři, jeden moudrý profesor mi poradil, že při studiu Bible bych
si měl zvolit některého z velkých teologů a snažit se pochopit a vžít se do jeho způsobu
myšlení. Podle představ tohoto mého profesora po určitém čase bych měl být schopen
s tímto teologem „debatovat“ na úrovni, a tak si osvojit alespoň jeden způsob, jak vnášet nové
myšlenky do plodného dialogu.
Začal jsem se vážně věnovat Jonathanu Edwardsovi. Dlužím mu víc, než se dá slovy vyjádřit.
Napájel mou duši krásou Boha, svatostí a nebem tehdy, když se každé jiné dveře zdály
přede mnou zavřené. Obnovoval mou naději a vizi kazatelské služby ve chvílích pochybností.
Otvíral mi okna do světa Božího Ducha, když jsem vlastníma očima nebyl schopen vidět
nic, jen oponu sekularizmu. Ukázal mi, že nepohodlné pravdy o Bohu je možno spojit
s vroucí láskou k Němu. Edwardsovo působení potvrzuje, že teologie je tu k tomu, aby
chválila Boha. Celá rána trávil chozením po northamptonských lesích v upřímné modlitbě.
Vášnivě miloval pravdu a v jeho srdci hořela vroucí láska ke ztraceným hříšníkům. A toto
vše způsobilo rozkvět jeho sboru. Edwards však nadevše miloval Boha.“
John Piper
 

Teolog s neobyčejnou filosofickou pronikavostí, v jehož dílech se snoubí logika
s vášnivou láskou k Bohu, geniální myšlení s hlubokým křesťanským cítěním. Kazatel,
jehož si Bůh použil pro zažehnutí duchovní exploze v Nové Anglii ve 30. a 40. letech
18. století, kterou dějepisci označují jako „Velké probuzení“.
Jonathan Edwards byl vždy považován za brilantního teologa a spolu s bratry
Wesleyovými a GeorgemWhitefieldem za jednoho z otců anglo-amerického evangelikalismu,
ale teprve po vydání jeho souborného díla ve 20. století je možno docenit jeho
erudici ve filosofii, etice a psychologii. Dnes bývá řazen k největším americkým
filozofům a myslitelům vůbec.
Mnozí, zejména v anglosaském světě, znají Jonathana Edwardse jako 300 let starého puritánského
kazatele, a to především díky jeho pověstnému kázání „Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha“ – americké
děti úryvky z něj čtou ve svých učebnicích anglické literatury. Ano, takto se jmenovalo jedno z
Edwardsových kázání, které zažehlo tehdejší probuzení. Jonathan Edwards mluvíval o pekle, a to
proto, že znal i nebe. Nebe znal mnohem lépe než peklo, vždyť tam už jednou nohou byl. A co tam viděl
a o čem pak kázal, to bralo – a dosud bere – dech.
 

„Od dob Jonathana Edwardse se američtí evangelikálové nezamýšleli nad životem
od základu jako křesťané, protože celá jejich kultura to přestala dělat. Edwardsova
zbožnost pokračovala v tradici evangelikálního probuzenectví, jeho
teologie přetrvávala v akademickém kalvinismu, ale nemá pokračovatele ve
svém Bohem uchváceném pohledu na svět, ve své hluboce teologické filosofii.
Vymizení Edwardsovy perspektivy z historie současného západního křesťanstva
je tragédií.“
Mark Noll
 

Jonathan Edwards byl uchvácen dobrodružstvím radosti v Bohu a veškeré své nezměrné duševní
síly zapřáhl do služeb tohoto dobrodružství. Největším pokladem lidského srdce je to, co člověku přináší
největší radost. A Edwardsovým cílem bylo, aby tím největším pokladem se jeho posluchačům a
čtenářům stal Bůh samotný. Neboť Bůh je nejvíce oslaven právě tehdy, když se v něm nejvíce radujeme
a nalézáme v něm své nejvyšší uspokojení.
Když Jonathan Edwards pozoroval duchovní stav mnoha křesťanů své doby, viděl muže a ženy,
kteří mají plné hlavy a prázdná srdce. Viděl zmatené lidi, kteří mají „víru bez duchovního světla“.
Proto zasvětil svůj život úkolu sdělit a pomoci porozumět, jak poznávat Boha a milovat jej srdcem i
hlavou.
 

Led i oheň
Mysl a srdce. Právě takto lze popsat, čemu Edwards – v duchu těch nejlepších puritánských tradic
své teologie - zasvětil svůj život. Přinášel světlo mysli a zapaloval oheň v srdci. Světlo bez tepla možná
naplní mysli posluchačů informacemi, ale nemůže nasytit jejich duši a nemá moc přivádět ke spasení.
Poznání i víra. Světlo a teplo. Pravda a vášeň. Rozum a cit. Oheň a led.
„Jsou-li velké věci náboženství správně pochopeny, pohnout srdcem.“
(Jonathan Edwards: Religious Affections)
Institut Jonathana Edwardse
 

Edwards byl přesvědčen, že být křesťanem znamená mít vášeň pro pravdu. A pravdě rozuměl takto:
Bůh je svrchovaný ve všem, On vládne, všechno činí a působí podle své vůle. A poznat – skutečně
poznat - tuto pravdu znamená radikálně změnit svůj život.
Edwards byl zcela oddán víře, že Bůh nejvíce zjevuje svou slávu tam, kde si pokorně uvědomujeme
svou plnou závislost na Jeho milosti. Boha svým životem oslavuje vděčná poslušnost a radostná
chvála, která Bohu slouží z vděčnosti za všechno požehnání, jež jí nebeský Otec ze svobodné milosti
daroval ve svém jednorozeném Synu. Znalec Edwardsovy teologie J.I.Packer říká: „Myšlenka naprosté
lidské závislosti na svobodném všemohoucím Bohu řídila celý Edwardsův náhled na náboženství
a působila jako řídící princip veškeré jeho teologie.“
„Kdo nemiluje, nepoznal Boha“, praví Písmo a Edwards tomu rozumí takto: „Kdo Boha vášnivě
nemiluje, nepoznal jej tak, jak je třeba“. Je možné dobře znát ortodoxní učení či vcelku mravně žít, a
přesto nebýt skutečným křesťanem. A v tom viděl Edwards svou službu a v tom spatřoval i smysl a cíl
duchovních probuzení, jichž byl účastníkem: vmoci Ducha svatého přesvědčit mysl a pohnout
srdcem. Obživit svědomí Boží svatostí, nasytit mysl Boží pravdou, osvítit představivost
a fantazii Boží krásou, otevřít srdce Boží lásce, obětovat vlastní vůli Božímu plánu.
 

Poslední puritán
Jonathan Edwards žil v době, kdy puritánské hodnoty Nové Anglie doznívaly, byl svým způsobem
poledním z velkých puritánských myslitelů. Jeho spisy jsou plny odkazů na puritánské otce, na jejichž
teologii Edwards vědomě navazoval a kterou tvořivě rozvíjel.
Co se vám vybaví, řekne-li se puritán? Podle většiny současníků „být puritánem“ znamená být člověkem
neradostným, úzkoprsým, netolerantním, podivínským, nepřejícím životu, radosti, potěšení.
Zdá se, že mezi křesťany je to podobné. Kdo z nás by byl schopen o puritánech něco kloudného říci?
Nebo dokonce – kdo by chtěl být s nimi srovnáván či dokonce takto označen? Snad si ze školy někteří
vybaví, že puritáni souvisí s anglickou revolucí či s osídlováním Severní Ameriky, ti nejpilnější si možná
vzpomenou, že puritáni se připletli k popravě anglického krále Karla I. a že k nim patřil i lord protektor
Oliver Cromwell …
Puritánské hnutí bylo jedním z nejserioznějších a nejnesobečtějších hnutí křesťanské historie. Říká-
li se o naší Jednotě bratrské, že byla nejkrásnějším květem české reformace, pak tentýž titul by
právem náležel puritánům coby výkvětu reformace anglické. Puritanismus se zrodil uvnitř anglikánské
církve v Anglii v polovině 16. století, svého vrcholu dosáhl o sto let později. Hnutí usilovalo o reformu
bohoslužby a církve a obnovu zbožnosti a morálky v souladu s Písmem.
Puritánský pokus o reformu představoval velmi obtížný zápas. Anglikánská církev v čele s králem,
ač formálně nezávislá na Římu, zachovala po katolickém vzoru biskupské zřízení a většinu katolických
obřadů a forem. Především však takto nedůsledná a „shora“ prováděná reforma nebyla s to radikálně
jednat s hříchy nevěry, bezbožnosti, lhostejnosti a světskosti. Z této svaté nespokojenosti povstalo puritánské
hnutí, požadující důslednou očistu ode všech pozůstatků papežské minulosti.
Puritanismus byl nesen nejen úsilím o nápravu společenských nešvarů a reformu církevní
správy, ale přicházel i s rozsáhlou teologickou obnovou tehdejšího křesťanského smýšlení. Puritánští
teologové důkladně promýšleli mnohé z toho, k čemu „kontinentální“ reformace Lutherova a Calvinova,
zcela zaměstnaná fundamentálními otázkami spasení, autority Božího Slova a pravomoci církve,
role Boží milosti a skutků, dosud nedospěla. Právě puritánům tak vděčíme za dnes samozřejmé pravdy
o potřebě osobního obrácení, znovuzrození a duchovním růstu a posvěcení. Po boku puritanismu
se také rodil moderní baptismus s důrazem na křest dospělých na základě víry. „Puritáni znali Boha,
ale znali také člověka“, napsal známý teolog J. I. Packer. Volali po čistotě a prostotě bohoslužby, také
  však po svatosti osobního života. Mnohé pozdější „protestantské ctnosti“ mají své kořeny právě mezi puritány. Důraz na růst charakteru a osobní posvěcení, praktičnost metodičnost a píle; důraz na kvalitu a hloubku osobní duchovní zkušenosti, práce s Písmem a duchovní sebekázeň.

Také však např. ideál křesťanské rodiny s osobní četbou Písma a zodpovědností rodičů za náboženskou výchovu dětí.
Puritánské hnutí tak představovalo v jistém smyslu duchovní „vykročení ze středověku“.
Jelikož tehdejší církev byla stále spjata se státem a autoritou krále, kritika zesvětštělé církve byla i
útokem na stát. Proto byli puritáni tvrdě pronásledováni. A proto se také začala rodit – snad poprvé
v dějinách - myšlenka církve na autoritě panovníka nezávislé, církve, která spravuje své záležitosti
sama a je plnohodnotnou „církví“ v každém svém místním sboru, nepodléhá papeži, ani králi.
Z tohoto puritánského kvasu se rodí to, co je pro nás dnes samozřejmé: idea svobody svědomí jednotlivce,
který je odpovědný toliko samotnému Bohu, a z ní odvozená představa církve, která si bez vlivu
státu sama ze svého středu volí své správce (presbyterianismus), představa sboru, který je svéprávný a
v jehož čele stojí starší, povolaní sborem (pozdější puritánský kongregacionalismus).
Jak se postupně vyhrocoval střet se státní mocí, narůstal počet těch, kteří z Anglie odcházeli hledat
místo, kde by mohli sloužit Bohu podle poznané pravdy v souladu se svým svědomím. Napětí vyvrcholilo
za vlády Karla I. Stuarta, který autoritativně zasahoval do života církve a neohlížel se příliš ani
na parlament. Počátkem 40. let 17. století se proti králi parlament vzbouřil, neboť považoval královo
počínání za svévoli odporující tradičním svobodám Anglie. Parlament povolal proti králi do zbraně
armádu a ve vypuknuvší občanské válce vojska puritánských sedláků, v jejichž čele záhy stanul Oliver
Cromwell, porazila královskou armádu a „bezbožný“ král byl v roce 1649 popraven. Účastníkem bojů
proti králi a pozdějším státním sekretářem vlády Olivera Cromwella byl autor eposu Ztracený ráj, velký
anglický básník John Milton; do parlamentní armády byl odveden a několik let v ní odsloužil i
John Bunyan, budoucí puritánský kazatel a autor proslulé knihy Cesta poutníka.
Odhaduje se, že jen v letech 1620 – 1640 odešlo z Anglie do Severní Ameriky na 20 000 puritánských
poutníků. Šlo z převážné většiny o kongregacionalisty, kteří utvářeli v Nové Anglii (jak svou kolonii
nazvali) své sbory jako samosprávné obce, jejichž členové jsou spojeni smlouvou s Kristem i mezi
sebou. Počátkem 18. století začalo pozvolna docházet k úpadku a sekularizaci. Jak mnoho jiných obnovných
hnutí v dějinách, i puritanismus upadal stále více do dvou krajních poloh: do fanatismu a zákonictví
a naopak do liberalismu a lhostejnosti. Snaha o „křesťanský perfekcionalismus“ vedla až ke
smutně proslulým procesům s čarodějnicemi, náboženské zlhostejnění se projevilo např. v teologii
tzv. „poloviční smlouvy“, která novoanglickým puritánům dovolovala přijímat do sborů neobrácené
děti křesťanských rodičů a připouštět ke stolu Páně neobrácené věřící. S těmito nešvary se ve svém
northamptonském sboru musel utkat i „poslední puritán“ Jonathan Edwards. V průběhu Velkého
probuzení puritánské hnutí jako celek zaniklo, potomky puritánských kongregací převzali dynamičtější
sbory metodistů či baptistů.
 

Život a služba Jonathana Edwardse
Jonathan Edwards se narodil v roce 1703 ve městě East Windsdor v Connecticutu v rodině
s puritánskou tradicí. Jeho otec byl pastorem místního kongregačního sboru, dědečkem z matčiny
strany nebyl nikdo menší než Solomon Sttodard, jeden z nejvýraznějších duchovních v Nové Anglii.
Malý Jonathan měl deset sester, a protože všechny, ostatně stejně jako sám Jonathan, zdědily po otci
vysokou postavu, sousedé se smáli, že pastor má „osmnáct metrů dcer“.
Jonathan byl od dětství velmi nadané dítě. Otec jej vedl ke studiu klasických i biblických jazyků a
osobně jej vzdělával. Jako třináctiletý začal Edwards v roce 1716 studovat na Yale a tuto školu o čtyři
roky později i absolvoval, aby další dva roky ještě pokračoval ve studiu teologie a připravoval se k
pastorské službě. V tomto období prožil obrácení, v němž, jak sám později řekl, „do jeho duše vstoupilo
a celou ji proniklo vědomí slávy božského Bytí“. Někdy v té době také sepsal svá slavná „Resolutions“,
tedy 70 rozhodnutí či závazků, v nichž precizně formuloval priority své vlastní duše i svého žiInstitut
Jonathana Edwardse
vota – ani později na nich nemusel nic měnit, naopak se jich po celý život držel a pravidelně se k nim
vracel.
„Předsevzal jsem si, že pokud budu naživu, budu žít naplno a ze všech svých sil.“
(Jonathan Edwards: Resolutions)
V letech 1722-1723 působil krátce jako duchovní v New Yorku a pak se vrátil na Yale, aby dokončil
magisterské studium a poté zde dva roky působil jako profesor. V roce 1726 přijal nabídku, aby se stal
pomocným kazatelem po boku svého dědečka, hlavního pastora kongregacionalistického sboru v
Northamptonu v Massachusetts.
V roce 1723, ve svých dvaceti letech, se zamiloval do překrásné a sečtělé, tehdy třináctileté Sáry
Pierrepontové. Na zadní stranu své řecké gramatiky tehdy napsal jedinou milostnou báseň v životě:
„Říká se, že v New Haven žije jedna mladá dívka milovaná Nejvyšším, který učinil a řídí svět … Občas
ji zahlédnete vesele pobíhat sem a tam, sladkým hláskem prozpěvující, vždy zářící radostí a
štěstím – a nikdo neví proč. Miluje osamělé procházky v polích a hájích a zdá se, že vždy je s ní kdosi
neviditelný, kdo s ní hovoří …“ O čtyři roky později se vzali a zdá se, že v Sáře obdržel Jonathan ženu,
která mu byla – podle jeho vlastních slov - vždy více než rovnocennou partnerkou v duchovním poznání
Boha. Byla mu i všestrannou oporou a pomocí, ač byla svou náturou v mnoha ohledech jeho
pravým opakem. Všechny jejich životopisy zdůrazňují rozdílnost jejich osobností. On, intelektuál se
sklony k uzavřenosti, často náladový, nepraktický a nemotorný, ze skromných poměrů. Ona energická,
kultivovaná dáma z lepší rodiny, zběhlá v konverzaci a milující společnost. Život po boku teologa,
který trávíval v pracovně někdy i 13 hodin denně a při vyjížďkách na koni míval na kabátě přišpendlené
papírky, aby mohl ihned zaznamenat myšlenky a nápady pro kázání, jistě nebyl vždy snadný, nicméně
zdá se, že manželé Edwardsovi v souženích obstáli. Jonathan prožil se Sárou třicet let ve velmi
šťastném a naplněném svazku, do nějž se jim narodilo jedenáct dětí, osm dcer a tři synové. Všichni
hosté a návštěvníci jejich domu, a bylo jich nepočítaně, dosvědčovali milost, která tam vládla a pevnou
jednotu rodiny. Mezi přímými potomky Jonathana a Sáry Edwardsových pak nalezneme 13 rektorů
vysokých škol, 65 profesorů, 100 právníků, 30 soudců, 66 lékařů a 8 veřejných činitelů včetně 4 senátorů,
3 guvernéry a 1 vicepresidenta USA.
Vraťme se však zpět do Jonathanova mládí. Když děd Sttodard v roce 1729 zemřel, stal se Edwards
hlavním pastorem northamptonského sboru, v němž posléze prožil nejdobrodružnější roky svého života.
Během jeho služby v tomto dvoutisícovém městě došlo v letech 1734 – 1735 a pak 1740 - 1742 ke
dvěma vlnám velkého duchovního probuzení.
 

Pastor - teolog
„Pastor - teolog“, tak popisuje Jonathanovu nejsilnější devizu jeden z nejvlivnějších znalců a popularizátorů
jeho díla, indianopoliský pastor John Piper. Edwardsova teologie byla založena na celoživotním
a pečlivém studiu Písma, kterému obvykle věnoval mnoho hodin denně, od časného rána
leckdy do pozdních nočních hodin. Písmo mu bylo nejhlubší radostí a na rozdíl od osobní zkušenosti
asi většiny evangelikálů 21. století jeho největším problémem nebylo, jak se hlouběji ponořit do jeho
studia, ale jak je alespoň na chvíli přerušit. Pochopit a prakticky aplikovat Boží slovo bylo centrálním
zájmem jeho osobní zbožnosti i pastýřské služby. Edwards byl pilným a pozorným žákem svých puritánských
učitelů – avšak současně přinášel i svěží a originální vhledy, překračující limity zbožnosti
předchozích staletí.
  
„Předsevzal jsem si studovat Písmo tak usilovně, vytrvale a často, abych sám na
sobě jasně viděl, jak neustále rostu v poznání Toho jediného.“
(Jonathan Edwards: Resolutions)
Edwards byl člověkem neuvěřitelně činorodým a všestranně zvídavým. Byl zaměstnán pastýřskými
povinnostmi, cestoval, kázal a psal traktáty na aktuální témata, také však hodně četl. Nebyl však jen
pasivním čtenářem, dělal si výpisky a poznámky, vedl si deník. Podobně jako Kalvín, učil se při svém
psaní a psal při svém učení se.
Sledoval dění ve vědeckém světě i mimo „svůj obor“, věnoval se četbě soudobé vědecké a filosofické
literatury a své postřehy a názory vyjadřoval ve svých denících. Dbal na to, aby své názory poctivě
konfrontoval s těmi, kteří měli k věci co říci. Udržoval proto čilou korespondenci s největšími osobnostmi
své doby, včetně Johna Locka, Issaca Newtona, Henryho Mora, hraběte z Shaftsbury a Francise
Hutchesona. Byl okouzlen novými objevy Isaaca Newtona, v objevování podivuhodných zákonů
přírody spatřoval odhalování pravidelnosti, harmonie a krásy Božího bytí.
Rozsah jeho zájmů a oblastí, kam sahalo jeho myšlení, je ohromující. Věnoval se teologii a filosofii,
psal o etice, psychologii i estetice. Avšak nebyly to rozmary neposedné mysli, nýbrž systematická snaha
odhalit a obhájit pravdu, že základem, zdrojem a cílem všeho je Bůh. Byl přesvědčen, že všechno
spolu navzájem souvisí – protože všechno souvisí s Bohem!
 

„Boží absolutní svrchovanost... je to, v čem, jak se zdá, moje mysl odpočívá ujištěna
tak, jako je ujištěna o kterékoliv věci, již mohu vidět svýma očima... Toto
učení se tolikrát ukázalo jako nesmírně šťastné, jasné a sladké. Miluji, když se
Bohu připisuje absolutní svrchovanost... Boží svrchovanost je mi zjevena jako
velká část Jeho slávy. Často bylo mou radostí přistupovat k Bohu a uctívat ho
jako svrchovaného Boha."
(Jonathan Edwards: Personal Narrative)
 

Proti optimistické víře 18. století ve stálé zdokonalování lidstva obhajoval tradiční učení o lidském
pádu a dědičném hříchu. Svobodu vůle přijímal ve velmi omezeném smyslu – máme svobodu jednat,
jak se rozhodneme. Ale to, pro co se rozhodneme, je určováno – ba omezováno - velice silnými tělesnými
motivy. Člověk po pádu je morálně nemohoucí – nechybí mu schopnost konat dobro, nýbrž vůle
či touha. Podobně Edwards nahlížel i na lidský rozum – zdá se, že nesdílel typicky skeptický reformační
postoj k rozumu jako „děvce satanově“, neschopné bez Božího zjevení o Bohu cokoliv smysluplného
vypovědět. Rozumu po Pádu neschází schopnost poznávat, postrádá však přístup k nadpřirozeným
pravdám a spolu s ochromenou vůli sdílí nechuť, nevůli a neochotu k dobrému. Naopak, je-li
osvícen božským světlem, stává se rozum nenahraditelným nástrojem v poznávání pravdy. Edwards
proto velmi dbal na to, aby ve svých spisech předkládal k věření biblické argumenty, které jsou současně
prokazatelné rozumem a potvrzené zkušeností.
Ačkoliv podle svého vlastního tvrzení nikdy nestudoval spisy Jana Kalvína, s jeho myšlením i s kalvinistickou
teologií jeho následovníků byl obeznámen velmi dobře. Právě kalvinistický pohled na
otázky Boží svrchovanosti a slávy utváří spoluutvářel Edwardsovo smýšlení.
V předmluvě ke své knize Freedom of the Will napsal: "Netvrdím, že je úplně nevhodné, když mě
označují za kalvinistu za účelem rozlišení, i když úplně odmítám závislost na Kalvínovi nebo víru v
doktríny, kterých se držel on, protože jim věřil on a on je učil, takže nemohu být spravedlivě obviněn
z toho, že věřím všemu přesně tak, jak učil on."

Velké probuzení
„Nikdo není pro současné křesťanství tak důležitý, jako Jonathan Edwards …
Byl mocným teologem a zároveň mocným evangelistou své doby … Byl především
teologem probuzení. Chcete-li vědět něco o probuzení, obraťte se na Edwardse.“
D. Martin Lloyd - Jones
 

Roku 1733 kázal Edwards sérii kázání o ospravedlnění vírou a v prosinci téhož roku, podle jeho
vlastních slov, „Duch Boží začal přicházet neobvyklým způsobem... Zdálo se, že město je plné Boží
přítomnosti. Nikdy nebylo tak plné lásky ani tak plné radosti, a přece i tak plné neštěstí jako tehdy.
Téměř v každém domě byly pozoruhodné projevy Boží přítomnosti.“
Své zkušenosti z této doby Edwards shrnul v knize A Faithful Narrative of the Surprising Work of
God, z níž pochází i uvedený citát. Probuzení v letech 1734 – 1735 pramenilo z Edwardových vlastních
kázání a od roku 1740 pak ze služby George Whitefielda v Nové Anglii. Whitefield, přítel Johna Wesleye
a dramatický kazatel, se v letech 1739 – 1741 celkem třináctkrát přeplavil mezi Anglií a Amerikou
a říká se, že kázanou zvěstí evangelia zasáhl téměř 80 % všech bílých kolonistů. Whitefield převzal po
Edwardsovi pomyslnou štafetu a probuzení ve 40. letech provázelo právě jeho kázání a službu. Bylo to
právě Edwardsovo proslulé kázání Hříšníci v rukách rozhněvaného Boha na text Dt 32,35 z července
1741, které zažehlo novou vlnu všeobecného probuzení v širokém okolí.
 

Mark Shaw ve své knize „Deset významných idejí církevních dějin“ v kapitole věnované Edwardsovi
popisuje stav církve v době před Velkým probuzením jako „hluboce zakořeněnou omrzelost evangeliem,
v jejíž kamenité půdě rychle vzkvétaly všemožné hříchy“. Jedním slovem: zesvětštění, duchovní
otupělost, prázdná pobožnost, odumření vřelého vztahu k Bohu, lhostejnost k duchovním věcem
– zkrátka hloubková sekularizace.
 

Edwards dobře věděl, že tato otupělost se nemusí projevit jen zjevnými hříchy a milováním světa,
ale také třeba náboženským formalismem bez srdce. „Slova a zvuky jsou nejlacinější součástí našeho
náboženství a našim choutkám odporují nejméně,“ napsal Edwards.
 

Shaw svým čtenářům, kteří s tímto stavem nejsou spokojeni, formuluje aktuální Edwardsovo poselství
do výstižné výzvy: Bojuj proti sekularizaci tak, že se staneš činitelem autentického
probuzení. Praktická poučení pak shrnuje do několika tezí, z níž zcela klíčová je ta první: Je-li nemocí
sekularizace a duchovní otupělost, pak nejlepším lékem - zdrojem a cílem veškerého
probuzení - je sám Bůh a jeho sláva. Evangelikálové dnes občas propadají pocitu, jakoby
problém sekularizace vězel v tom, že církev a její hodnoty jsou stále více odsouvány na okraj a církev
se propadá do kulturní a politické bezvýznamnosti, píše Shaw. Avšak problém je tentýž, jako byl za času
Edwardsových. Církev je na okraji, protože lidé milují více svět než Boha, nikoliv naopak. A je-li
tomu tak, pak lékem je dnes totéž, co bylo lékem tehdy: zakoušení zjevené Boží slávy, v kázání a
v modlitbě. Zcela ve stopách Richarda Baxtera a dalších puritánských otců Edwards kázal, že pravá
Boho-služba představuje vrchol uspokojení člověka. Bůh je nejvíc oslaven v nás, když jsme my nejvíce
uspokojeni v něm.
„Bůh je z bytostí nadaných rozumem nejvyšším dobrem; a potěšení z něj jediným
štěstím, které může uspokojit naši duši. … Otcové a matky, manželé a manželky
nebo děti či přátelé zde na zemi – to je pouze stín; avšak podstatou je radování se
z Boha. Ti jsou jen rozptýlené paprsky, ale Bůh je slunce. Ti jsou jen potůčky, ale
Bůh je oceán.“
(Jonathan Edwards)
 

Edwards byl jako teolog zcela konzistentní – v probuzení i mimo ně: Zdrojem a cílem veškerého
našeho probouzení je Bůh a jeho sláva, esencí pak zkušenost duchovně osvíceného srdce, „která se od
čistě rozumového chápání milosti odlišuje právě tak jako „racionální úsudek, že med je sladký“, od
„chutnání jeho sladkosti““. Podstatou probuzení je tedy především zkušenost duchovně osvíceného
srdce mrtvých hříšníků či otupělých svatých, když je „nadpřirozené světlo Boží“ vede k roztoužení se
po Kristu a jeho morální kráse.
Tisíce lidí v době Velkého probuzení prožily obrácení, sbory se početně zněkolikanásobily, probuzení
mělo nedozírné následky na celou společnost, hlavním námětem rozhovorů se stalo křesťanství.
Odhaduje se, že ve 40. letech se připojilo k církvi až 50 000 lidí z celkového počtu 300 000 obyvatel
Nové Anglie – nešlo však především o obracení „pohanů“, ale povětšinou o návrat odpadlých a vychladlých
křesťanů, případně o obrácení nevěřících dětí prvních osadníků.
Velké probuzení, přestože po čase nevyhnutelně vyvanulo, zanechalo dodnes patrnou stopu v celé
americké kultuře. Některé denominace se rozrostly natolik, že je potřeba dalších pastorů k zakládání
vlastních seminářů. Probuzení, to také nebyl jen Edwards a Whitefield, ale také množství dnes již bezejmenných
kazatelů ve sborech, kteří probuzeni mohutnou vlnou nesli pochodeň dál.
Probuzení bylo doprovázeno vlnou vzedmutých emocí. Ostatně, lze se divit? Vždyť lidem šlo o
všechno – o život věčný, o spasení, o soud. Dělo se zde cosi podivuhodného: lidé byli usvědčováni
z hříchu, z prázdnoty svého náboženství, sebeklamu své nevěry, a jasně konfrontováni s realitou živého
Boha. „Kdo obstojí, až se On ukáže?“
Během kázání lidé vykřikovali hrůzou a drželi se sloupů ve strachu, že se pod nimi rozevře země s
vidinou trestu věčného ohně. Hříšníci padali před Bohem na tvář, křičeli obtíženi vinou nebo zůstávali
po kázáních ležet bezvládně na zemi, docházelo také k výstřednostem, jako např. „omdlévání a padání
k zemi, rozvášněné výkřiky a ječení, křečovité chvění a neklid, škubání a pády …“. Sami vůdci
probuzení k těmto projevům nikdy nepovzbuzovali a nevěnovali jim větší pozornost, naopak mnohdy
jejich napodobování kritizovali. Edwards sám posléze věnoval veliké úsilí úkolu analyzovat, popsat a
roztřídit úlohu „emocí ve věcech náboženství“. Probuzení bylo provázeno i mnoha jinými excesy:
Mnozí probuzenečtí kazatelé bývali diletantskými radikály, kteří spíše rozdělovali a zasévali spory.
Prominentní členové církví, nezasaženi probuzeneckou vlnou a opatrní vůči cestujícím kazatelům,
nesli s velkou nelibostí, když začali být označováni za „neobrácené“.
Edwards chápal probuzení jako svrchované Boží dílo, jako mimořádné jednání Ducha svatého, které
působí duchovní oživení Božího lidu a obnovuje biblickou zbožnost po předchozím období duchovní
letargie a vlažnosti. Probuzení chápal jako organickou součást celého Božího plánu spásy, ne jen jako
jakési zvláštní období neobvyklého náboženského vzrušení - spíše jde o vylití Ducha svatého, jež
po období celkového úpadku navrací Boží lid k normálnímu duchovnímu životu.
„Od pádu člověka až dodnes, pokračovalo uskutečňování díla vykoupení především
skrze zvláštní projevy Božího Ducha. Ačkoliv působení Božího Ducha je trvalé
a vždy na nějaké úrovni pečuje o Jeho záměr, hlavní způsob, jímž se uskutečňovaly
největší věci tohoto díla, byla zvláštní vylití Ducha ve zvláštních obdobích
milosrdenství.“
(Jonathan Edwards: A History of the Work of Redemption)
 

Tímto jednáním Bůh přivádí svůj namnoze zvlažnělý lid k živoucímu porozumění biblické zvěsti,
takže lidé zakoušejí hloubku svého hříchu tváří v tvář Božímu majestátu. Jsou přiváděni k pokání a živé
víře v Krista.
Když Edwards hovoří o probuzení, nemá na mysli pouhou obnovu ortodoxie, nýbrž předně obnovu
zbožnosti, kdy je skrze světlo porozumění zvěsti evangelia zasaženo a proměněno srdce člověka. Jde o
živoucí zkušenost víry, osobní poznání Boha, zakoušení Jeho svaté přítomnosti a ujištění o Boží lásce
skrze milost evangelia. Hlavním objektem Božího obnovného díla je především Boží lid, církev, z níž se pak Boží milostivé jednání přelévá i do nevěřícího světa.
 

City ve věcech náboženství
Jonathan Edwards byl vášnivým obhájcem probuzení – a současně jedním z jeho nejbrilantnějších
kritiků. Dobře totiž věděl, že stálým nepřítelem pravého probuzení je dvojí extrém: zaslepený odpor
nedotčených stejně jako přemrštěná, neduchovní a pyšná horlivost probuzených. Soustředění na
osobní prožitek, jakkoliv je důležitý a svým způsobem nenahraditelný, může být ošidné a vést do sebeklamu.
Kázal, cestoval, psal a obhajoval probuzení jak proti jeho racionalistickým kritikům, tak i
proti jeho nekritickým zastáncům. Nepřehlížel problémy, které se s probuzením objevovaly, především
skrytou duchovní pýchu mnoha těch, kteří byli probuzením zasaženi či skutečnost, že mnozí
z těch, co nadšeně vyznávali obrácení, se záhy vrátili ke starému způsobu života. Při své argumentaci
pečlivě volil slova:
„Všechno, co se týká náboženství, je úžasné a nic nemůže uspokojit srdce více,
než živé a silné emoce. Jen v náboženství je síla náklonnosti a zalíbení nejnevyhnutelnější
a nejnenahraditelnější. Jen v náboženství je lhostejnost nejohavnější“.
Edwards odmítal výstředností a předvádění se, ale upřímně a důrazně obhajoval hlubokou
a upřímnou účast na citech založených na pravdě. Vždyť skutečné křesťanství není jen věcí rozhodnutí,
rozumu a vůle, ale také záležitostí citů, emocí, hnutí mysli a srdce.
„Jako jsou u světských věcí city z velké části pramenem hnutí a jednání lidí, jsou
v náboženských záležitostech pramenem jejich jednání city náboženské. Ten,
kdo má jen znalosti učení a pouhé úvahy bez jakéhokoli citu, nikdy neměl podíl
na skutečném náboženství. V podstatě nic není zřejmější než to, že věci náboženství
se v lidských duších neujmou o nic víc, než nakolik na ně zapůsobí … Troufám
si prohlásit, že v mysli či hovoru člověka se nikdy neodehrála žádná význačnější
změna skrze náboženskou povahu toho, co kdy četl, slyšel nebo viděl,
pokud při tom nebyly zasaženy jeho city … Jedním slovem, u člověka, na jehož
srdce náboženské záležitosti hluboce nezapůsobily, tyto věci v jeho srdci ani životě
nikdy nezpůsobily nic význačného.“
(Jonathan Edwards: Religious Affections)
 

Edwards obhajoval projevy skutečných, pravdivých emocí, citů, které pramení ze srdce, dotčeného
pravdou. Obhajoval a horoval pro vášeň a zapálenost „ve věcech náboženství“, avšak dobře rozlišoval:
oním zápalem, který obhajoval, byl zápal, který přichází ruku v ruce se světlem. Pravda a vášeň.
 

V srdci žár a v mysli světlo.
„Pro kazatele je velmi užitečné zaměřit se přímo a jednoznačně na vysvětlování
náboženského učení a na rozuzlování jeho případných nejasností a potvrzovat je
silou rozumu a smysluplné argumentace, jakož i soustředit se na hledání jednoduchého
a jasného způsobu jejich podání, který by napomáhal jejich snadnějšímu
porozumění a zapamatování.“
(Jonathan Edwards: Some Thoughts Concerning the Revival)
 
 

Vnést do mysli světlo je nevyhnutelné, protože city, které nevycházejí ze správného a racionálního
pochopení pravdy, nejsou svaté, tvrdil Edwards. Ve svém kázání z roku 1744 na text Jan 5,23 o Janu
Křtiteli, který byl „svící hořící a svítící“, řekl:
„Když má duchovní pastýř světlo a nemá zápal a žár a když baví své posluchače
učenými projevy bez příchuti a síly zbožnosti anebo bez vroucího ducha, bez zanícení
pro Boha … možná uspokojí svrbící uši a naplní hlavy svých oveček
prázdnými myšlenkami, těžko však může zasáhnout srdce a zachránit duše. Ale
když z něj bude vyzařovat intenzivní vroucnost a prudký žár bez světla, pravděpodobně
roznítí stejně zvrácený oheň i ve svých ovečkách a rozpálí jejich zkažené
vášně a city, ale neučiní ze svých oveček lepší lidi ani je nepřivede o krok blíže
k nebi. Naopak, rychle je stáhne opačným směrem.“
Zdá se, že moderní evangelikálové se svým důrazem na lásku jako „rozhodnutí“, tedy záležitost spíše
vůle, než citů a emocí, odbočili stranou od křesťanství, jak je chápe Edwards. Ten opakovaně upozorňoval
na text 1. Petr 1,8 a tvrdil, že „skutečné náboženství je z větší části založené na citech a lásce“.
„Neviděli jste ho, a přece jej milujete. Ač ho ani nyní nevidíte, přec v Něho věříte
a jásáte nevýslovnou, oslavenou radostí, a tak docházíte cíle víry, spasení duše.“
Edwards zdůrazňuje, že na základě tohoto textu „skutečné náboženství“ znamená z hloubky duše
milovat Krista a radovat se v Kristu. Oba tyto procesy duše jsou láskou a citem, ne rozhodnutím. Edwardsova
koncepce skutečného křesťanství hovoří o tom, že s novým narozením se obohatila podstata
člověka o nový druh lásky a citů.
Není snadné jediným slovem vyložit, co měl Edwards na mysli pojmem „religious affections“, tedy
náboženské city. Ve své stejnojmenné knize dokazuje, že: „Písmo ztotožňuje pravé náboženství s náboženskými
city jako jsou strach, naděje, láska, nenávist, touha, radost, smutek, vděčnost, soucit a
horlivost“. Nestačí jen dělat dobré věci a nedělat špatné, vždyť i mnozí pohané činí totéž, učedníky
Kristovy Písmo zavazuje: “Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.“ (Řím 12,8) Nejde tedy jen o to, co dělám
či nedělám, ale i – a to dokonce možná především – to, kým jsem, co cítím, co miluji, co nenávidím,
jak prožívám, co mnou hýbe, k čemu lnu, co se mi protiví.
 

Síla ve slabosti
Edwards jasně varuje před romantickými představami o probuzení. Dílo obnovy přináší nové problémy,
jsou s ním spojeny různé přehmaty, je nutné pečlivé duchovní rozlišování. I skutečně duchovně
probuzený člověk zůstává hříšný a jeho duchovní poznání je obvykle velmi omezené. Mezi pšenicí
vždy roste koukol. Ďábel se snaží dílo probuzení vnitřně narušit, což činí nejen tak, že vzbuzuje opozici,
ale také tím, že uvádí v život napodobeniny pravé duchovní zkušenosti, jež jsou na první pohled nerozeznatelné
od originálu. To však není důvodem k odmítnutí probuzení jako takového. Pánu Bohu se
zalíbilo zjevovat svou slávu právě v situaci lidské slabosti.
Pečlivě a s modlitbou proto Edwards studoval a zvažoval vše, čeho byl účastníkem a svědkem a svá
pozorování vepsal do několika knih. Tématu probuzení věnoval celkem sedm děl.
V díle The Distinguishing Marks of a Work of the Spirit of God (Charakteristické znaky práce Ducha
Svatého) z roku 1741 uvádí pět charakteristik, které podle něj dosvědčují, že jde o práci Svatého
Ducha: Vyvýšení Krista, útok na království temna, úcta a poslušnost Písma, zdravé učení a vylití Boží
lásky projevované praktickým způsobem v lásce k blížním, především ve zvěstování evangelia. Ptámeli
se tedy, zda je nějaké duchovní hnutí skutečně jednáním Ducha svatého, je třeba si položit otázku:
„Milují lidé biblického Ježíše Krista více než dřív, ctí ho a vyvyšují ho plněji?“
Institut Jonathana Edwardse
V knize Několik myšlenek o současném probuzení náboženství (1742) dává jasně najevo, že přes
všechny výstřelky, přehmaty a hříchy, jež probuzení vyneslo na povrch, on sám je považuje za slavné a
vytoužené navštívení Boží:
„Pokud jsou tyto věci entuziasmem a ovocem chorého mozku, pak nechť je můj
mozek neustále zasažený touto šťastnou nemocí! Pokud je to bláznovství, modlím
se k Bohu, aby celé lidstvo bylo zasažené tímto dobročinným, krotkým,
blahodárným, požehnaným, slavným bláznovstvím!“
 

Kniha Religious Affections, která vyšla v roce 1746, je pak jakýmsi završením Edwardsových úvah
o probuzení. O tomto díle proto můžeme hovořit jako o syntéze, která kompletuje plody Edwardsovy
několikaleté předchozí práce a dále prohlubuje argumentaci.
Kázání a modlitba
Hlavními prostředky k podpoře probuzení jsou podle něj kázání, která hýbou srdcem, a vytrvalé
společné modlitby. Edwards sám příliš obratným kazatelem nebyl, jeho kázání se však výrazně liší od
toho, jak známe soudobá kázání.
„Probuzenecké kázání musí být silné, ale nesmí být teatrální; musí být plné
pravdy, i když nemusí být plné gest; jeho cílem musí být natolik zvýšit pozornost
a emoce posluchačů, nakolik je může strhnout pravda, a to i tehdy, když se nekřičí.“
Edwards vskutku nekřičel. Kdo křičel, byli jeho posluchači. Padali na kolena, doslova řvali v hrůze
o milost a nezřídka prosili, ať kazatel již umlkne. Edwards však pokračoval dál, po kázání v tichosti čekal,
až se lidé uklidní, a poté slavnostním přikázal zahrát závěrečný hymnus.
Na rozdíl od jiných kazatelů probuzení, např. Whitfielda a Tennenta, Edwards prakticky nepoužíval
žádná dramatická gesta, řečnické figury či fascinující ilustrace. Svá kázání povětšinou slovo od slova
četl, a to i v samém středu mohutného probuzení, a prstem přitom často sledoval řádek, který
předčítal. Přesto mu posluchači viseli na rtech a věřili mu každé vyřčené slovo, neboť opravdovost,
naléhavost, svatost a důstojnost skutečnosti, o které hovořil, byly přemáhající. Moc jeho kázání podle
dobových svědectví spočívala především v naprosté vážnosti, Boží bázni, v níž přednášel svá poselství.
Posluchači si z jeho stylu byli zcela jisti, že za zvěstovaným slovem stojí celou vahou své bytosti. Jeho
argumenty byly zcela přemáhající a byly prezentovány s až ohnivou niternou vroucností. Jeho zanícenost
a vroucnost však neměla nic společného s hlučnou bojovností či tvrdostí. Jeho síla nespočívala
v řečnické zručnosti, pramenila ve volání jeho zkroušeného srdce.
 

„Odnášejí si lidé z bohoslužeb i dnes Boží přítomnost, vědomí Jeho svrchované
milosti,myšlenku Jeho nekonečné slávy a velkolepost nekonečné Boží existence?
Vstupují alespoň jedinou hodinu v týdnu do ovzduší Boží svatosti, které zanechává
svojí vůni v jejich životech až do následující neděle?“
(John Piper: Boží svrchovanost v kázání)
 

Edwards neváhal používat velmi důrazná varování a výstrahy tam, kde bylo třeba vytrhnout posluchače
z nebezpečí klamného sebeuspokojení. Vybíral ilustrace a přirovnání tak, aby pravda Božího
slova nezůstávala pouze abstraktní myšlenkou, ale stala se posluchačům živoucí realitou.
  

„Pokud kazatelé káží o pekle chladně a nevzrušeně, pak jejich chování protiřečí
jejich slovům, a to i tehdy, když tato slova odpovídají skutečnosti. Jak jsem již
dříve řekl, činy mají schopnost mluvit stejně jako slova. Můžeme říci, že nebezpečí
lidí je velké a jejich úděl nekonečně hrozný. Ale pokud to říkáme chladně a
nevzrušeně, pak maříme svůj vlastní záměr; řeč našeho jednání je mnohem hlasitější
než naše slova.“
 

Z Northamptonu do Stockbridge
Edwardsovou hlavní službou přitom stále zůstávala péče o sbor v Northamptonu. Jeho stěžejním
úkolem bylo kázání a vyučování. V prvních letech ve sboru kázával dvakrát týdně, v neděli a některý
večer v týdnu. Učil děti katechismus a vyučoval také na soukromých pobožnostech po domech. Byl-li
Edwards jako pastor především teologem, byla tato jeho nejsilnější stránka zároveň i jeho největší
slabinou ve službě pastýře. Jeho služba nebyla vždy vítaná a přijímaná, zažil i zklamání a nepochopení.
Nevěnoval se příliš pastoračním návštěvám, šel jen tehdy, byl-li výlovně pozván, například
k nemocnému. Byl přesvědčen, že svému sboru nejlépe prospěje tím, že bude dělat to, k čemu je především
obdarován a vystrojen: kázat, učit, studovat a psát.
Po plodných letech probuzení zde musel čelit několika obtížným a mnohdy i konfliktním situacím.
Některé konflikty vznikly vinou jeho pastoračních přehmatů, hlavní spor se však točil kolem otázek
členství v církvi a přístupu k Večeři Páně. Edwards chtěl obojí zpřísnit, kladl důraz na nezbytnost
osobního a jasného vyznání víry přistupujících, což bylo proti dlouholeté novoanglické tradici, kterou
zastával jeho děd Sttodard. Edwards se tak dostal se do mnoha sporů a nakonec byl sborem uvolněn
ze služby a v roce 1750 propuštěn.
Rozchod se sborem byl pro Edwardse ránou a náhlá a neočekávaná změna situace těžce dolehla na
celou rodinu – Edwardsovi měli tehdy již 7 dětí. Více než půl roku byl Jonathan bez práce, posléze se s
rodinou usadil v městečku Stockbridge na západních hranicích státu Massachusetts, na okraji indiánského
území. Stal se pastorem malého anglického společenství a zároveň misionářem mezi indiány
– měl na starosti misijní práci mezi více než stovkou rodin Mohykánů a Mohawků. Místo, které
zpočátku rodina chápala téměř jako vyhnanství, si postupně všichni zamilovali. Jonathan zde během
sedmi let napsal své nejznamenitější teologické a filosofické spisy, na jejichž základě bývá Edwards
považován za největšího amerického myslitele: Svoboda vůle (Freedom of the Will), Prvotní hřích
(The Great Christian Doctrine of Original Sin Defended), Povaha pravé ctnosti (The Nature of True
Virtue) a Cíl, pro který Bůh stvořil svět (The End for Which God Created the World).
V roce 1757 se Edwards na naléhání správní rady College of New Jersey (pozdější Princeton) uvolil
opustit Stockbridge a přijmout funkci prezidenta této školy. Jonathan prý během domlouvání spolupráce
dlouho odmítal a téměř se slzami v očích prosil, ať to po něm nechtějí, že ještě toho musí tolik
napsat. Možná nějak podvědomě cítil, že jeho čas se chýlí ke konci. Nakonec se přece jen rozhodl,
rozloučil se manželkou a s dětmi a odjel do Princetonu. Co se zdálo jako nový počátek, bylo ve skutečnosti
posledním dějstvím jeho pozemského příběhu. V únoru 1758, hned po příjezdu, byl kvůli epidemii
neštovic očkován, neočekávané vedlejší účinky očkování však způsobily, že onemocněl. V březnu
1758, týden po svém jmenování do funkce, Jonathan Edwards ve věku 54 let zemřel.
 

„Bylo to skutečně úžasná kombinace, kterou Bůh před dvastěpadesáti lety použil
k probuzení Nové Anglie: oheň a světlo; hlava a srdce; hluboká pravda a hluboká
radost. Což by Bůh nemohl tytéž prostředky použít i dnes?“
(John Piper: Boží svrchovanost v kázání)
  
„Působivé kázání vždy vzbuzuje dojem, že se tady jedná o něco úžasně důležitého. V Edwardsově
pohledu na realitu nebe a pekla a na potřebu vytrvalosti v životě svatých citů a zbožnosti se každou
neděli rozhodovalo o samotné věčnosti. Právě v tomto je rozdíl mezi Edwardsem a dnešním běžným
kazatelem. Naše emocionální odmítání reality pekla, náš zlehčený pohled na obrácení a falešná
jistota, kterou tak lehkovážně lidi zahrnujeme – toto vše vytváří atmosféru, ve které je působení té veliké
biblické moci kázaného slova téměř nemožné. Edwards hluboce věřil skutečnostem, o kterých hovořil,
a proto také velmi toužil, aby jejich reálnost otřásla lidmi. Nedostatek naléhavosti v kázáních
může posluchačům sdělovat jen to, že kazatel jim sám nevěří, protože sám nebyl nikdy vážně zasažen
a ohromen realitou, o které mluví. Toto však nikdy nebyl Edwardsův případ. Stál v neustálé bázni
před naléhavostí a váhou pravdy, jejímž hlásáním byl pověřen.
 

Horatius Bonar v roce 1845 … popsal kazatele, kterých se Bohu zalíbilo použít na probuzení své
církve v průběhu staletí takto: „Cítili svou nekonečnou odpovědnost jako správcové, kterým byla svěřena
Boží tajemství, a pastýři, které Nejvyšší Pastýř vyvolil, aby shromáždili duše a bděli nad nimi.
Žili, pracovali a kázali jako lidé, na jejichž rtech visela nesmrtelnost tisíců. … Jejich kázání, zdá se,
bylo toho nejmužnějšího a nejnebojácnějšího rázu a na posluchače dopadalo s úžasnou mocí. Nebylo
prudké, nebylo výbušné, nebylo hlučné; bylo příliš slavnostní, aby takovým mohlo být; bylo impozantní,
mělo váhu, bylo usvědčující, bodající přesně na ta nejcitlivější místa ostřeji než dvousečný
meč.“
 

To platilo i o Jonathanu Edwardsovi před 250 lety. Svým dílem a příkladem nás Edwards vyzývá ke
„krajně milujícímu způsobu kázání o velkých věcech náboženství“ a též k tomu, abychom se vystříhali
“zdrženlivého, nevýrazného a lhostejného způsobu řeči.“ My kazatelé jednoduše musíme potvrdit, bez
jakéhokoliv melodramatického afektu, že realita, která leží za naším poselstvím, je tak vážná a skutečná,
až bere dech.
To samozřejmě předpokládá, že známe Boha, kterého znal i Edwards. Pokud se neztotožníme
s jeho chápáním Boží velikosti, nikdy se nepřiblížíme velikosti jeho kázání. Pokud však Bůh ve své
milosti uzná za vhodné otevřít naše oči stejné vizi, jakou viděl Edwards, pokud nám bude umožněno
zakusit laskavou svrchovanost Nejvyššího tak, jak ji zakoušel Edwards, potom obnova kázání v našich
dnech bude možná a určitě neodvratná.“
(John Piper: Boží svrchovanost v kázání)
 

Literatura a zdroje informací:
Základním zdrojem informací a inspirace pro mne byly spisy Johna Pipera, znalce a popularizátora
Edwardsova díla, vedoucího pastora Betlehem Baptist Church v Minneapolis v USA, autora mnoha
knih o vášni pro Boha a zakladatele organizace Desiring God, www.desiringgod.org. Jelikož je Piper
vědomě nositelem „edwardsiánské“ teologické tradice, obsahuje většina jeho knih přímé či nepřímé
odkazy a citáty z Edwardsových děl. Při práci jsem využíval zejména tato díla:
Ÿ John Piper, Justin Taylor: A God Entranced Vision of All Things. Legacy of Jonathan Edwards,
Crossway Book, Wheaton, Illinois, USA 2004
Ÿ John Piper: Jonathan Edwards 1703 – 2003. Reflections on Jonathan Edwards 300 years later,
Desiring God Ministries, Minneapolis, Minnesota, USA, 2003
Ÿ John Piper: Túžba po živote. Úvahy o radosti a šťastí v Bohu, Porta libri, Bratislava, 2004
Ÿ John Piper: Božia svrchovanosť v kázaní, Návrat domov, Bratislava, 2000
Ÿ Další digitálně publikované anglické texty, převážně kázání Johna Pipera, která lze nalézt na serveru
www.desiringgod.org, případně několik z nich v českém překladu z dílny Institutu Jonathana
Edwardse, které lze toho času nalézt na webu Křesťanského společenství Ostrava
www.kaesostrava.cz v sekci „Ke stažení“.
Jediná kniha z pera Jonathana Edwardse, publikovaná v češtině, je útlá brožurka:
Ÿ Jonathan Edwards: O povaze pravé ctnosti, Návrat domů, Praha 2007
Zdrojem zajímavých postřehů, zejména o rodině a manželství Jonathana Edwardse, lze nalézt (spolu
s portréty manželství dalších 17 křesťanských velikánů) v knize:
Ÿ William J. Petersen: Prekvapujúce manželstva, Návrat domov, Bratislava, 2006
Knihou k modlitbě a studiu pro všechny ty, kdož touží po obživení a prohloubení evangelikální zbožnosti
po vzoru „otců“, představuje kniha:
Ÿ Mark Shaw: Deset významných idejí církevních dějin. Kořeny evangelikální tradice, Centrum pro
studium demokracie a kultury, Brno, 2001
Řadu krátkých životopisných postřehů a základních teologických charakteristik lze nalézt
v encyklopedických příručkách:
Ÿ Tony Lane: Dějiny křesťanského myšlení, Návrat domů, Praha 1996
Ÿ Alister E. McGrath: Blacwellova encyklopedie moderního křesťanského myšlení, Návrat domů,
Praha 2001
Jedinou dostupnou česky psanou původní knihou o Jonathanu Edwardsovi je objevná studie o Edwardsově
knize o „náboženských citech“:
Ÿ Robert Hart: Edwardsova kniha Religious Affections a její přínos pro dnešní církev. Ordinační
práce, Evngelikální teologický seminář, Praha 2004
 

Autor: David Floryk
Vydal Institut Jonathana Edwardse pro studijní potřebu. Tento dokument lze
volně šířit a kopírovat. Text není možno upravovat či dále publikovat za účelem
dosažení zisku bez souhlasu vydavatele. Bližší informace: joned@email.cz
©IJE, Ostrava, srpen 2007
INSTITUT
JONATHANA
EDWARDSE